0.
Bylo
to nepředstavitelné! Najednou byla tma a my jsme se tlačili jeden
na druhého a jen se modlili, aby nám nějaký těžký předmět
nerozdrtil hlavu, abychom zůstali naživu.
O
minutu později,,, to už byla minulost. Všichni jsme věděli, že
se něco stalo. Bylo to děsivé. Sto metrů vysoký oblak
krystalického ledu asi minutu po. Každý jsme se snažili najít si
co možná nejbezpečnější místo. Byla úplná tma, viditelnost
nulová a my se choulili jeden ke druhému. Všechno bylo nestabilní,
něco klesalo, něco naopak stoupalo. Bylo po všem. Nejsme si jistí,
co máme dělat – jestli odejít, anebo zůstat.
1.
Katastrofa
není něčím, co hrozí nastat v blízké budoucnosti, nebo co se
naopak stalo už někdy dříve. Prožíváme ji spíše právě teď.
Neexistuje žádný konkrétní moment zkázy. Svět nekončí velkým
třeskem. Země se chvěje. Nikdo neví, co přesně pohromu
způsobilo. Její příčina leží někde v daleké minulosti a je
absolutně oddělená od přítomnosti. Katastrofa je negativní
zázrak, kletba, kterou žádným pokáním nemůžeme odčinit.
Katastrofu může zmírnit jen zásah něčeho nepředvídatelného,
jako je třeba událost, která ji spustila. Nemá smysl se o něco
pokoušet, jenom nesmyslná naděje dává smysl.
Co
je katastrofa samotná? Je možné, že její motiv je nutné chápat
jako metaforu nebo výraz nějakého jiného druhu úzkosti. Jak
dlouho může katastrofa existovat bez nových podnětů? Co se
stane, když už nikdo nepřijde s ničím překvapivým?
Katastrofa
dává tušit, že konec už přišel, že budoucnost nám může
nabídnout jen opakování, variaci jednoho a téhož. Je možné,
že už nás nečekají žádná překvapení?
Úzkost
má za následek neustálé kolísání. Na jedné straně naděje,
že se dříve nebo později něco musí stát. Na straně druhé
rezignovaný pohled, že se nic nového stejně stát nemůže.
Oscilujeme mezi čekáním na budoucí velkou věc. Jak dlouho už
tomu je, co se něco takového stalo a jak velké to vlastně bylo?
0.
It
was
unimaginable! Suddenly
it
was dark
and
we
were
pushing
into each
other
and
just
praying
that some heavy object
wouldn’t
crush
our
heads
and we would survive.A
minute later...
it
was
already
over.
We
all knew
that
something had happened.
It
was terrifying.
A hundred
meter
tall
plume
of
crystalline
ice
for
about a minute
afterwards.
Each of us
tried
to
find
the
safest place
possible.
It
was completely dark,
the visibility
was
zero
and
we
huddled
next to
each other.
Everything
was
unstable,
some things
were falling and other things were rising.
It
was over.
We
weren't sure what to do: whether to leave or stay put.
1.
A
disaster
is not
something
that
threatens
to
happen
in the near
future,
or,
on the contrary, something that has happened
earlier.
Rather it is something we experience
right now.
There
is no
specific
moment
of
destruction.
The
world
does
not end with
a big
bang.
The
earth
trembles.
No
one knows
exactly
what
caused
the
disaster.
Its
cause
lies
somewhere
in
the distant past
and
is totally
separate
from
the
present.
The
catastrophe is
a negative
miracle,
a
curse,
which
no
penance
can
undo.
A disaster
can
only
be alleviated
by the
intervention
of
something
unpredictable,
such
as the
event
that
triggered
it.
It
makes no sense
to
try
anything;
only
senseless
hope
makes
sense.
What
actually is a
disaster?
Maybe
its
design must be grasped
as a
metaphor
or
as an
expression
of
some other kind of anxiety.
How
long
can catastrophe
exist without new stimuli? What
happens
if
nobody
comes
up with
anything
surprising
anymore?
A
catastrophe suggests
that
the end
has
come,
that the future can
offer us
only
a repetition,
a variation
of
one
and the same thing.
It is
possible that
we
can no
longer
expect
any
surprises?
A
consequence of anxiety
is
constant
fluctuation.
On
the one
hand
the
hope
that
sooner
or
later
something
has
to happen, on
the
other the
fatalistic
view
that
nothing
new
can
happen.
We
oscillate between
waiting
for the
next
big
thing.
How
long
has
it
been since
something
like that
happened
and how
big
was it
actually?
4.
Pokud
se vyčerpá budoucnost, nezůstane nám nic. Projděte se po pláži
a uvidíte předměty vytržené z jejich kontextu. Nashromážděné
předměty na palubě lodi nějakých naivních dobyvatelů vesmíru
nebo co. Sugestivní obraz toho, jak proces
funguje v praxi.
5.
1.
Nemůžu si na to zvyknout. Okolnosti, kterým čelíme, jsou
katastrofální.
2.
Když ležím na zemi, půda se pode mnou pohybuje. Je to strašně
zvláštní pocit. Nemůžu si na to zvyknout.
1.
Po bouři bude klid.
2.
Možná se ptáte, proč nejdeme jinam? Rádi bychom, ale není kam.
6.
1.
Tělo již není překážkou. Je to naopak něco, do čeho se
myšlení noří či musí ponořit, aby dosáhlo nemyšleného. Tedy
života.
2.
Ne že by tělo nemyslelo, ale ve své zatvrzelosti nutí myslet to,
co se myšlení vymyká – život. Kategorie života, to jsou právě
postoje těla, jeho situace. Co takové tělo dokáže ve spánku?
Kolik je v něm síly a jakou má výdrž?
3.
My dokonce nevíme, co takové tělo dokáže. Znamená myslet
dozvídat se, co takové nemyslící tělo dokáže?
1.
Tělo se nikdy nenachází v přítomnosti. Zahrnuje předtím a
potom. Únavu a očekávání.
2.
Únava, očekávání, beznaděj, to jsou také postoje.
1.
Co přijde poté, když už bylo vše řečeno?
4.
If
the
future
is exhausted, we are left
with
nothing.
You stroll
along
the beach
and
see objects
removed
from their context: the accumulated
objects
aboard
the boat
of some
naive
conquerors
of
the universe
or
some such.
A
suggestive image
of
how the
process
works
in
practice.
5.
1.
I can't get used to it. The circumstances we face are catastrophic.
2.
When I lie on the ground, the earth beneath me moves. It’s a
terribly strange feeling. I can’t get used to it.
1.
There will be calm after the storm.
2.
Perhaps you are asking why we don't go somewhere else? We’d like
to, but there’s nowhere to go.
6.
1.
The body is not an obstacle. On the contrary, it is something into
which thought submerges or must submerge in order to achieve the
unthought-of. That is, life.
2.
It’s
not
that
the
body does
not
think,
but
in its
obstinacy
it compels thinking what
is
beyond
thought
–
life.
The category
of
life
– that is the attitudes of the body, its situation.
What
things can the body
do in sleep?
How
much
strength
is in it, and what endurance does it have?
3.
We don't even know what the body can do. If thinking means
discovering, what can the unthinking body achieve?
1.
The body is never located in the present. It includes the before and
after. Fatigue and anticipation.
2.
Fatigue, anticipation, hopelessness – these too are attitudes.
1.
What comes after, when everything has already been said?